A
sluší se dodat, že od prvních okamžiků každý člen družiny propadl kouzlu laskavé a obětavé péče předsedy spolku Trojbojané - jonáka Pavla Čendy - jehož příkladně vychlazená plzeň a skvostně vyšperkovaný guláš naladil věčně vděčné spolužáky do té míry, že jim dobrá mysl vydržela po celou, poctivě dvanáctihodinovou, směnu. Předsedovo ocenění pak vyšlo i z úst nejpovolanějších – upřímně pochvalné zamlaskání vlasatého Ondřeje, dlouholetého správce Lánské obory a vicekancléře hradního týmu pana prezidenta Václava Havla, čnělo nepochybně o hezkých pár pater výše než případné teatrální uznání plešatého Zdeňka Pohlreicha.
A
hudba z Marsu zněla až do kuropění tak nadšeně a věrně, že náhodní pocestní (jichž naštěstí nebylo po půlnoci mnoho) nebyli sto rozeznat, zda se náhodou neocitli v Elvisově Memphisu nebo Nohavicově Českém Těšíně. Basu – kterou kongeniálně doplňovala Čendova a Pavlíkova foukací harmonika - i tentokrát tvrdil Čárlího divotvorný nástroj, proti němuž je mandolína kapitána Corelliho rozladěným křápem, na kterém je škoda ničit si trsátko.
Poutavý a zasvěcený výklad místních osvícenců, přibližující unikáty bojanovského chrámu sv. Víta, včetně tisíci farníků prošlapaného kamenného prahu, původních varhan i autentických ostatků v přilehlé Kostnici, pak jen obohatil spirituální rozměr celého setkání.
.
.